Poslední dobou jsme svědky čím dál víc vyhrocené diskuse (a nemyslím jen na internetových fórech, ale celkově ve společnosti) a rozdělení na tábory, které – zdá se – nikdy nenajdou společnou řeč.
Vysocí politici často označují novináře za špínu a otevřeně jimi pohrdají, což je na jednu stranu alarmující (novináři by měli být hlídači demokracie a práv občanů a na základě toho by měli být chránění a uznávaní), ale na druhou stranu na tom je i kus pravdy a nezanedbatelná část občanů s těmito výroky souhlasí a novináře nevnímá jako svého ochránce, ale spíš jako nepřítele, který prosazuje zájmy někoho jiného. Nějak se to zvrtlo…
Nefér praktiky a zneužívání postavení je vidět u obou/všech stran. Podle mého je problém v tom, že se spojují do jednoho balíku věci, které by se spojovat neměly a neměl by se z nich dělat jeden politický program resp. dělá se politika tam, kde by se dělat neměla.
Jsou věci, na kterých existuje všeobecná shoda, konsenzus ve společnosti - např. to, že by politik neměl zneužívat svoji funkci k soukromému obohacení (korupce), že by policajt neměl bezdůvodně mlátit lidi, že by se ve válce neměli vyvražďovat civilisti atd. Ať se zeptáte víceméně kteréhokoli svého spoluobčana, tak to odsoudí. A ani z takových činů žádný prospěch nemá. A i ten, kdo z nich prospěch má, např. ten politik nebo policajt, který zneužil svou funkci, by se k tomu stejně veřejně nepřihlásil a nakonec by řekl, že brát úplatky nebo bezdůvodně mlátit lidi je špatné.
A pak jsou otázky, na kterých všeobecná shoda neexistuje, o kterých se vede diskuse, kde se hledají kompromisy. A zde se masa občanů dělí na různé zájmové skupiny, které mají různé priority, různé znalosti, východiska, metody uvažování a nahlížení na realitu, různé názory, historické zkušenosti nebo různé časové preference (uvažování v dlouhodobém vs. v krátkodobém horizontu). A protože žijeme v jednom státě a některé věci je potřeba řešit jednotně, hledáme kompromis, na kterém se nakonec shodneme, i když pro nikoho nebude ideální. Sem patří např. otázky přerozdělování (jak moc, komu), přísnosti trestů, tolerance k chybám a ochota dávat druhou (třetí, desátou…) šanci těm, kteří chybovali nebo se zachovali vyloženě nečestně a někoho poškodili, ochota přijímat nové členy společnosti zvenčí (aktuální problém migrantů), striktně logické (teoreticky dokonalé) vs. pragmatické uvažování (které je pouhou aproximací a které obsahuje chyby, může poškodit nevinného, ale jinde třeba ušetří náklady), otázka preventivních trestů a preventivní akce atd.
Tohle rozdělení nemusí být černobílé a můžou existovat sporné případy (je otázka, jak velkou shodu ještě považovat za všeobecný konsenzus), ale rámcově to takhle rozdělit můžeme. Ten principiální rozdíl spočívající v tom, kdo má z dané věci prospěch, je pak jednoznačný (např. z toho úplatku má prospěch jen dotyčný politik, nikoli veřejnost).
Co se týče novinářů a různých aktivistů, vidím problém v tom, že nedokáží rozlišovat mezi těmito dvěma kategoriemi resp. zřejmě mezi nimi nerozlišují záměrně. Patří (v rámci té druhé kategorie) k jedné zájmové skupině a prosazují její politiku, přitom se ale zaklínají ochranou hodnot z té první kategorie, na které všeobecná shoda je. Tohle je stejně nečestné zneužití moci/funkce, jako v případě toho politika nebo policajta. A protože prakticky žádný politik není dokonalý resp. v každé straně se dříve či později najde někdo, kdo selže a koho lze očernit (najít na něm něco v rozporu s tou první kategorií hodnot), vypadá to jako účinná metoda k prosazení zájmů z té druhé kategorie.
Ovšem potenciál této metody se poměrně rychle vyčerpal a veřejnost to prokoukla. Důsledkem je to, že média již nejsou vnímána jako hlídač demokracie, jednoznačně kladná postava a ochránce veřejnosti před politiky, ale často jako nepřítel, který prosazuje své vlastní zájmy (v rozporu se zájmy občanů). Čtenáři se pak uchylují k alternativním zdrojům informací, které mohou být pravdivější a objektivnější než tradiční média, ale stejně tak mohou být i manipulativní a lživé. Co je ještě horší, je to, že dochází k legitimizaci některých špatných činů (z té první kategorie), protože dotyčný se stal obětí zvůle médií a kritika těchto špatných činů byla novináři či aktivisty použita jako záminka k prosazení zájmů z té druhé kategorie. Hodně lidí má tendenci považovat nepřítele svého nepřítele za svého přítele (ať už vědomě nebo podvědomě) nebo k tomu přistupují ryze pragmaticky a kalkulují s tím, že “poškození jedné strany posílí druhou stranu, se kterou sice taky úplně nesouhlasím, ale celkově to v součtu povede k pozitivní změně v souladu s mými zájmy (nebo si to aspoň v tu chvíli myslím)”. Klasická role hlídače demokracie a ochránce veřejnosti se pak vytrácí - média selhávají ve své tradiční funkci, protože se zdiskreditovala prosazováním parciálních zájmů, a tato role pak chybí ve chvílích, kdy bychom ji opravdu potřebovali.
Jistě někdo namítne, že tohle není žádná novinka a dělo se to už za První republiky nebo ve starém Řecku či Římě… svým způsobem má pravdu, ale i tak si myslím, že k nějakému negativnímu posunu v nedávné době došlo.